Přílet do Kambodže se obešel bez většího vzrušení, když tedy pominu několikahodinové zpoždění z Thajska, kde nám slečna oznámila, že let je opožděn, protože letecká společnost (Bangkok Airways) nemá momentálně volné letadlo. Také se zavazadly nastal malý zádrhel, neboť mi je poslali pouze z Prahy do Bangkoku, kde jsem si vystála dost dlouhou frontu na imigračním, abych si rychle vyzvedla krosnu a vystála další dlouhou frontu, tentokrát na odbavení do Phnom Penhu. Ale nakonec jsem opustila i Bangkok a v cílové stanici se potkala se všemi svými zavazadly. První víkend v Kambodži jsem strávila v Phnom Penhu, kde jsem si užívala hlavně tepla, a po první prohrané bitvě s místní byrokracií na Ministerstvu zahraničí jsem vyrazila do cílové stanice – města Battambang ve stejnojmenné provincii.
Obvykle prý trvá cesta z Phnom Penhu do Battambangu asi šest hodin, naše trvala okolo devíti. Všechno to začalo poměrně nevinně. Z hlavního města jsme vyrazili jen s lehkým zpožděním. Autobus už sice očividně pamatoval lepší časy, ale byl klimatizovaný, což se ve zdejším podnebí dost cení. Musela jsem obdivovat, s jakou elegancí naskládali řidiči do zavazadlového prostoru neuvěřitelné množství krabic, krabiček, balíků, tašek, kufrů a pytlů nejrůznějších velikostí a tvarů. Obrovský obraz Budhy ve zlatém rámu se tam ale nevešel, takže si ho paní majitelka nakonec vzala na sedadlo před sebe, čímž znemožnila jakýkoliv pohyb i své sousedce, a podle toho, jak ho po celou cestu opečovávala, jsem došla k závěru, že si ho i sama vyšívala.
Už cestou přes Phnom Penh začal autobus zlobit a zastavili jsme na kraji města, aby se dofoukla kola. Zjevně to ale moc nepomohlo, autobus stále vydával podivné zvuky a jeli jsme rychlostí, při které se dala v pohodě detailně obdivovat okolní krajina. Další zastávka byla asi za dvě hodiny, tentokrát spojená i s občerstvením. Zaparkovali jsme u něčeho, co by se s trochou fantazie dalo nazvat motorestem. K údivu mnoha spolucestujících náš autobus odjel i se všemi našimi věcmi. Po vzrušené debatě s průvodčím, ze které jsem samozřejmě nerozuměla ani slovo, se většina cestujících uklidnila. A nastalo čekání. Usídlila jsem se pod nedozrálý mangovník a pozorovala, co se bude dít. Autobusy se střídaly jako na běžícím páse, teplota stoupala a náš autobus pořád nikde. Nakonec skoro po dvou hodinách dorazil a mohli jsme pokračovat. Do Battambangu jsme přijeli až večer, a protože mě ještě čeká anabáze s hledáním ubytování, na několik dní jsem zakotvila v hotelu.