Reklama
 
Blog | Ilona Gajdíková

Kambodža: Mise začíná – přesun do Battambangu

Ačkoli se považuji za poměrně zkušenou cestovatelku, v jihovýchodní Asii jsem nikdy nebyla a ani mě tato část světa nikdy nelákala. O tom, že budu reagovat na nabízenou pozici dobrovolníka do Kambodže, nakonec rozhodla náplň práce, která se více méně týká DRR (Disaster Risk Reduction), což je oblast, která mě v souvislosti s humanitární pomocí a rozvojovou spoluprací vždycky zajímala. Takže jsem nakonec kývla na nabídku strávit 6 měsíců v kambodžské provincii Battambang a pracovat pro jednu místní neziskovou organizaci, která se věnuje hlavně rozvoji zdejších zemědělských komunit, které jsou čím dál častěji vystaveny nebezpečí záplav.

 

Přílet do Kambodže se obešel bez většího vzrušení, když tedy pominu několikahodinové zpoždění z Thajska, kde nám slečna oznámila, že let je opožděn, protože letecká společnost (Bangkok Airways) nemá momentálně volné letadlo. Také se zavazadly nastal malý zádrhel, neboť mi je poslali pouze z Prahy do Bangkoku, kde jsem si vystála dost dlouhou frontu na imigračním, abych si rychle vyzvedla krosnu a vystála další dlouhou frontu, tentokrát na odbavení do Phnom Penhu. Ale nakonec jsem opustila i Bangkok a v cílové stanici se potkala se všemi svými zavazadly. První víkend v Kambodži jsem strávila v Phnom Penhu, kde jsem si užívala hlavně tepla, a po první prohrané bitvě s místní byrokracií na Ministerstvu zahraničí jsem vyrazila do cílové stanice – města Battambang ve stejnojmenné provincii.

 

Obvykle prý trvá cesta z Phnom Penhu do Battambangu asi šest hodin, naše trvala okolo devíti. Všechno to začalo poměrně nevinně. Z hlavního města jsme vyrazili jen s lehkým zpožděním. Autobus už sice očividně pamatoval lepší časy, ale byl klimatizovaný, což se ve zdejším podnebí dost cení. Musela jsem obdivovat, s jakou elegancí naskládali řidiči do zavazadlového prostoru neuvěřitelné množství krabic, krabiček, balíků, tašek, kufrů a pytlů nejrůznějších velikostí a tvarů. Obrovský obraz Budhy ve zlatém rámu se tam ale nevešel, takže si ho paní majitelka nakonec vzala na sedadlo před sebe, čímž znemožnila jakýkoliv pohyb i své sousedce, a podle toho, jak ho po celou cestu opečovávala, jsem došla k závěru, že si ho i sama vyšívala.

Reklama

 

 

Už cestou přes Phnom Penh začal autobus zlobit a zastavili jsme na kraji města, aby se dofoukla kola. Zjevně to ale moc nepomohlo, autobus stále vydával podivné zvuky a jeli jsme rychlostí, při které se dala v pohodě detailně obdivovat okolní krajina. Další zastávka byla asi za dvě hodiny, tentokrát spojená i s občerstvením. Zaparkovali jsme u něčeho, co by se s trochou fantazie dalo nazvat motorestem. K údivu mnoha spolucestujících náš autobus odjel i se všemi našimi věcmi. Po vzrušené debatě s průvodčím, ze které jsem samozřejmě nerozuměla ani slovo, se většina cestujících uklidnila. A nastalo čekání. Usídlila jsem se pod nedozrálý mangovník a pozorovala, co se bude dít. Autobusy se střídaly jako na běžícím páse, teplota stoupala a náš autobus pořád nikde. Nakonec skoro po dvou hodinách dorazil a mohli jsme pokračovat. Do Battambangu jsme přijeli až večer, a protože mě ještě čeká anabáze s hledáním ubytování, na několik dní jsem zakotvila v hotelu.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama