Období sucha, které v Kambodži právě panuje, je přesně tou dobou, kdy se konají různé rodinné oslavy a kdy se také slaví nejvíc svateb. Že svatební šílenství propuklo, poznáte velmi snadno. Na ulicích a v zahradách domů se náhle objeví pestrobarevné stany, ze kterých se ozývá neuvěřitelně hlasitá hudba. Rozdíl mezi tím, zda je hudba reprodukovaná nebo živá, je mizivý – obojí je tak hlučné, že tomu stejně nejde rozumět. O tom, že byste si na svatbě popovídali se sousedem, si tak můžete nechat jen zdát. Prostě neuslyšíte ani slovo. O to prý stejně ani nejde.
Od kolegů z práce se mi dostalo hned několika pozvání a několik svateb jsem ze zvědavosti taky navštívila. Naivně jsem se totiž domnívala, že zažiju nejrůznější budhistické či jiné svatební obřady. Skutečnost je však taková, že obřady jsou asi určeny jen pro nejužší rodinu a ostatní jsou zvaní „pouze“ na hostinu-oběd. Takže přiznávám, že obřady jsem neviděla skoro žádné, ale i tak to byla zajímavá zkušenost.
Velmi rychle jsem pochopila, že svatba je zde záležitost hlavně rodičů, kteří ji platí. Pár dní po mém příjezdu do Battambangu jsem se celkem omylem ocitla na zásnubní slavnosti, kde se dvě rodiny dohadovaly, kolik bude svatba stát (mladí do toho nemluvili, jen rodiče). Když se dohodly, bylo stanoveno datum svatby. Obvykle toto dohadování může zabrat i několik hodin, i když většinou je cena již předem dohodnutá. Předpokládám, že nevěsta se ženichem si mohou na svatbu pozvat své přátele, ale hosty zvou hlavně rodiče – nejde jen o rodinu, ale i o jejich přátele, známé a kolegy z práce. Pozvánky jsou úžasně kýčovité – zlatá písmenka, srdíčka, ptáčci, kytičky… Na něco takového lze samozřejmě narazit i v Čechách, ale tady je to zatím hlavní proud. Navíc pozvánky jsou automaticky v khmérštině i angličtině a mají několik stránek včetně mapky, kde se akce koná. Trochu mě zpočátku zarazilo, když tedy pominu přirozenou zvědavost zjistit, jak vlastně taková khmérská svatba vypadá, proč mám jít na svatbu někoho, koho vůbec neznám a kdo o mě v životě neslyšel. Bylo mi však vysvětleno, že jsou zvaní všichni z naší organizace a že jsem čestný host, tak to nemám řešit.
Na poslední svatbě jsem byla minulý týden, pozvánka zněla na 11:00, místo oslavy nebylo daleko, takže jsme vyrazili až z kanceláře. Kolegyně se ještě stačily převléknout do svátečního. Ženy tu totiž na svatby nosí velice zdobné a drahé šaty, které bychom si u nás vzaly maximálně někam na ples. Jak mi taky jednou vysvětlily, oděv je to poměrně drahý, v průměru stojí ušití a vyšívání živůtku asi 170 dolarů, ale když uvážím, kolika svateb se za sezónu zúčastní, tak se jim to asi vyplatí. Většina žen má tento sváteční oděv na mnoho let jen jeden, ale i tak jde o velkou investici. Je pak zábavné potkávat svátečně oblečené, učesané a namalované svatebčanky, jak s helmou na hlavě uhánějí na motorce (zdejší nejčastější dopravní prostředek) po prašných cestách. Muži to mají s oblékáním jednodušší, obvykle nosí obyčejné kalhoty a košili.
Když jsme tedy dorazili k svatebnímu stanu na zahradě u domu našeho kolegy, prošli jsme vstupní uličkou, kde nás pozdravil „uvítací výbor“ družiček. Už před stanem byly velké fotografie ženicha a nevěsty, asi pro takové, jako jsem já, kteří je v životě neviděli. Uvnitř stanu jsme byli usazeni k velkému stolu pro deset lidí. Podle počtu stolů jsem odhadla počet pozvaných minimálně na tři sta, takže to byla asi největší svatba, na jaké jsem tu byla. Na pódiu už to žhavila kapela, která velmi nahlas vyhrávala zdejší oblíbení šlágry. Po třech měsících už většinu z nich bohužel celkem snadno poznávám a přiznávám, že mi dost lezou krkem.
Svatební hostiny tu bývají velmi promyšlenou záležitostí. Tedy aspoň těch pár, které jsem navštívila, bylo logisticky velmi propracovaných. Uprostřed kulatého stolu byla otočná deska. Každý host měl k dispozici misku, hůlky a lžíci, nápoje byly obvykle v plechovkách, které se po použití házely pod stůl. Poměrně dost oblíbené jsou tu sladké limonády místní i zahraniční provenience. A také místní pivo. To nejznámější se jmenuje samozřejmě Angkor. Protože většina domácností nemá chladničku, nesměl chybět led, který do sklenic neustále doplňovali všudypřítomní číšníci. S ledem je to v Kambodži na rozdíl od jiných zemí celkem v pohodě. I když jsem mnohokrát viděla řezat na ulici ledové kvádry pěkně rezavou pilkou, vyrábí se led v továrnách z nezávadné vody, takže by jeho konzumace neměla působit potíže. Na svatebním stole je také malý jídelní lístek, aby se host mohl těšit, co přijde. Moje kmérština je dost omezená, takže já jsem se nechávala překvapit. Na svatbách, kde jsem byla, šlo většinou o 7-8 chodů. Začíná se něčím jako předkrm a končí se sladkostí, kterou si odnášíte domů (malý koláček v krabičce nebo sušenky). Mezi tím různé variace ryb, mořských plodů, kuřat či hovězího. A samozřejmě všudypřítomná rýže. Jakmile si hosté sednou kolem stolu a všechna místa se zaplní, číšníci začnou nosit jednotlivé chody. Jídlo je většinou na jedné míse, často nad plamenem, která se postaví na otočnou plochu a lidé si jednotlivá sousta nabírají do misky. Jakmile dojedí jeden chod, číšník hned přinese další. A tak to jde až do posledního. V praxi to znamená, že hosté jedí podle toho, kdy přijdou, a každý stůl začíná a končí jinak.
Zajímavostí je, že každý host obdrží malou obálku, do které vloží podle svého uvážení peníze a napíše, od koho to je. Svatební dary se prý nedávají. Obálku si buď vyberou ženich s nevěstou, kteří korzují mezi stoly, nebo se vhodí do jakéhosi zlatého osudí u východu ze stanu. Celá svatební hostina trvá maximálně dvě hodiny a co jsem si všimla, tak nevěsta se za tu dobu aspoň třikrát převlékne. Předpokládám, že se hosté mohou zdržet i déle, ale většina lidí po obědě prostě odchází. Taky naše skupinka se vždycky vrátila pěkně zpátky do kanceláře.
Jeden ze svatebních stanů v ulicích Battambangu.
Svatebčané v kambodžské vesnici Ta Song.
Vstup do svatebního stanu (Battambang).
Jeden ze svatebních chodů.
Přípravna jídla.