Reklama
 
Blog | Ilona Gajdíková

Kambodža: oficiální i neoficiální připomínka MDŽ

Během svého pobytu v Kambodži jsem už pochopila, že je tu podezřele mnoho státních svátků. Minulý týden byl jeden budhistický a nyní nás čeká Mezinárodní den žen. A nejde jen o to, že je v pátek volno. Překvapilo mě, jak se MDŽ hromadně slaví na všech úrovních. Oslavy a připomínkové akce se nekoncentrují jen na jeden den, ale probíhají celý týden. Tady je reportáž z vesnice, kde se 8. březen slavil už druhého. A také srovnání s oficiálními oslavami.

Ta Song je vesnice vzdálená asi patnáct kilometrů od Battambangu. Rozkládá se podél řeky Sangker a je dost roztahaná. Řeka se tu navíc hodně klikatí, takže celkový dojem je, že není jasné, kde vesnice končí a kde začíná. Většina domů netvoří ulice, ale jednotlivé domy jsou utopeny v banánových houštinách pod vysokými kokosovými palmami. V Ta Songu jsem byla pracovně už několikrát a tentokrát jsem dostala pozvání zúčastnit se připomínkové akce na Mezinárodní den žen. Jako malá jsem oslavy MDŽ zažila, takže mě to dost zaujalo a rozhodla jsem se, že tohle si ujít nenechám. MDŽ sice připadá na pátek 8. března, ale po velkých diskuzích mezi komunitou a pracovníky mé neziskovky bylo rozhodnuto, že připomínka bude už v sobotu 2. března, protože během týdne na to není čas a lidé jsou na polích. Nešlo jen o akci pro jednu vesnici, ale pro celou komunu Bay Damram, pod kterou Ta Song spadá. Co se týká samosprávy, tak nejvyšším správním celkem je provincie, následuje distrikt, pak komuna a konečně vesnice. Komuna Bay Damram sdružuje osm vesnic a plán byl, že z každé vesnice se zúčastní 10 lidí.

V sobotu ráno jsem dorazila do kanceláře, abych se připojila ke svým třem kolegům, nasedli jsme na motorky a vyrazili po prašných cestách do Ta Songu. Zjistila jsem, že nesměřujeme jako obvykle do vesnického komunitního domu, ale do areálu místního watu (budhistického kláštera) blízko malého tržiště. Protože byla sobota, což je také den svateb, a to hlavně teď v suchém období, odněkud se dost nahlas ozývala hudba. Pod vysokými stromy, které jsem samozřejmě neidentifikovala, už na rohožích sedělo asi padesát lidí různého věku a jejich počet se postupně navýšil asi na šedesát pět. Ženy převažovaly.

 

Reklama

 

Když se zdálo, že se sešli téměř všichni, konečně se začalo. Všechny společenské události tohoto typu začínají v Kambodži dlouhým vítacím ceremoniálem, kde se představí čestní hosté a mluvčí, obvykle představitelé vesnické samosprávy, komuny, zemědělských kooperativ a poslední dobou také moje maličkost, a každý z nich pronese delší (oni) či kratší (já) proslov, ve kterém opět všechny přivítá a pronese nějakou řeč k tématu. Teď se hodně mluvilo o podpoře žen ve vedení vesnických komunit. Jen tak na okraj – osobně mě nepřestává fascinovat, že když já řeknu poměrně krátkou větu, tak člověk, co to překládá, mluví poměrně dost dlouho a všichni se smějí. Celkem by mě zajímalo, co vlastně překládá. Po uvítacím kolečku moje kolegyně Thuon, která má komunitu Bay Damram na starosti, představila program. Nejdřív jedna místní dobrovolnice přečetla poměrně dlouhý elaborát o historii Mezinárodního dne žen a boji za ženská práva, poté další přečetla zdravici královny-matky. Všichni celkem způsobně naslouchali, jen jednu holčičku to očividně dost nudilo a nádherně hlasitě zívala. A konečně začala zábavnější část dopoledne. Už když jsme přijeli, všimla jsem si, že mezi dvěma stromy je natažená šňůra a na ní spousta nafukovacích balónků. Teď jsem pochopila, že nejde jen o estetickou funkci. V každém balónku byla ukrytá otázka či úkol nějak spjatý s ženskými právy a Mezinárodním dnem žen. A zábava začala. Odvážní dobrovolníci a dobrovolnice propíchli balónek, zodpověděli otázku a dostali malý dárek. I přes jazykovou bariéru musím uznat, že jsem se bavila i já. Bylo úžasné pozorovat, jak to lidi prožívají, povzbuzují se a napovídají. Nejvíc legrace samozřejmě bylo, když se měly předvádět nějaké písničky či scénky, to mi ani nevadilo, že nerozumím. Když byly všechny balónky úspěšně zničeny, došlo na další proslovy na rozloučenou, tentokrát o hodně kratší než na začátku. Každý účastník dostal ještě malý dárek a všichni se rozešli, resp. rozjeli, protože chození pěšky, jak už jsem na vlastní kůži poznala, tu není moc populární.

 

 

Oslavy MDŽ si pamatuju z dětství i všechny ty vtipy kolem, a hodně mě proto překvapilo, jak populární svátek to tady je. Svátek je v Kambodži vnímán jako podpora ženských práv, podpora žen ve vedení vesnických komunit, osvěta proti domácímu násilí a mnoho dalšího. Slaví se opravdu hromadně a všude. Probíhá mnoho oficiálních i neoficiálních akcí.  Z těch oficiálních jsem se zúčastnila oslav MDŽ v rámci provincie Battambang, která asi nejvíc připomínala oslavy mého dětství či oslavy z filmů z 80. let. Ve velkém sále sídla provinční vlády se sešlo asi 400 účastníků. Zaregistrovala jsem představitele vládnoucí strany, armády, policie, samosprávy, mnoha neziskových organizací, nejrůznějších spolků a hnutí a také mnoho žákyň a studentek (ty seděly vzadu, asi aby doplnily počet). Na vyvýšeném pódiu bylo připraveno sedm velkých polstrovaných křesel, do kterých pak usedli řečníci. Program zpočátku připomínal ten na vesnici – zdravice, historie MDŽ a poselství královny-matky. Jen ta atmosféra nebyla tak uvolněná. Byla jsem tentokrát bez překladatele, a protože mě organizátoři vyhmátli v mém poměrně zašitém koutku a posadili do první řady mezi čestné hosty, nemohla jsem jít hledat kolegyni, která byla v organizačním výboru, takže jsem byla nucena spoléhat se na své téměř nulové znalosti khmérštiny. Mám-li být upřímná, tak jsem rozuměla asi jen slovům Kambodža, Battambang, problém a rozvoj. Když už jsem byla ochuzena o audiální složku, o to víc jsem pozorovala ten omezený počet lidí kolem mě a hlavně přede mnou. Nejvíc mě asi dostala jedna ze sedmi na pódiu, která si zula boty a dost dlouho prováděla nějaké cviky s prsty na nohou. Po úvodním programu přišla krátká kulturní vložka a následoval neskutečně dlouhý projev (trval přes hodinu) hlavní mluvčí. Paní byla očividně zkušený řečník a vůbec jí nevadilo, že polovina sálu neposlouchá a baví se nebo dokonce telefonuje. V jednu chvíli dokonce ze sedmi lidí na pódiu telefonovali čtyři. Když konečně domluvila, následovaly opět zdravice a předávání darů a dárků a celá akce skončila.  Protože ale neskončil týden akcí k MDŽ, myslím, že se ještě k některým chtě nechtě nachomýtnu. Dost se ovšem těším na neoficiální kulturní akci Art Walk and Raffle, na které se podílí většina kulturních institucí a některé místní neziskovky v Battambangu (přijet má i taneční soubor z Madagaskaru), protože Battambang je dost kulturní město a podobné akce tady většinou stojí za to, ale o tom někdy příště.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama