Reklama
 
Blog | Ilona Gajdíková

Kambodža: Jak jsem se (ne)stěhovala do „kuří nohy“ a jak jsme pohřbívali krále

 

V Kambodži jsem už přes dva týdny, rozkoukávám se nejen v práci, ale i ve městě, stačila jsem se přestěhovat a také zažít pohřeb krále.

Jak jsem již naznačila v předchozím blogu, moje zkušenost s jihovýchodní Asií byla před odjezdem do Kambodže nulová. Co jsem ale věděla jasně, bylo, že se mi líbí zdejší venkovská architektura domků na dřevěných pilotech, což je velmi praktické hlavně v době každoročních záplav, kdy obytná část prvního patra zůstane vodou obvykle nezasažena. Protože jsem myslela, že budu bydlet na venkově a ne ve městě, ještě než jsem odjela do Kambodže, vysnila jsem si, že budu bydlet v domku, který jsem, odkojená v dětství Mrazíkem, pracovně nazvala „domek na kuří noze“.

První týden po příjezdu do Battambangu jsem strávila v hotelu a absolvovala několik prohlídek vhodného bydlení, které musí samozřejmě splňovat určitá bezpečností opatření, aspoň základní hygienické standardy a taky jisté finanční limity projektu. Se sháněním bydlení mi pomáhala moje nezisková organizace, která zaúkolovala jednu místní „realitní makléřku“ a vyrazili jsme. V praxi to vypadalo tak, že přijela mladá dáma na motorce s mobilem nacpaným v helmě, do kterého neustále něco povídala, my jsme nasedli na další motorky a začala okružní jízda městem. Prohlédla jsem si asi pět údajně vhodných objektů, do mnoha dalších jsem odmítla vstoupit, ale můj vysněný domek na kuří noze obklopený banánovníkovým hájem pořád nikde. Takže jsem pochopila, že některé sny zůstanou asi jen sny. Většinou šlo o domy nebo o části rodinných domů s vlastním vchodem. Co mě překvapilo asi nejvíc, byla velikost všech těch prostor. Z praktických důvodů bych dala přednost malému bytečku, případně domku, ale všechno, co jsem viděla, byly poměrně velké prostory se spoustou chodeb. I když jsem praktická žena, představa, že budu víkendy trávit úklidem místností velikosti menší tělocvičny, mě moc nenadchla, takže jsem statečně odolávala. Zkoušela jsem si pro jistotu něco najít i sama přes internet a expatí komunitu v Battambangu, která je kupodivu celkem velká, ale momentálně na trhu nic vhodného nebylo, takže jsem se konečně musela rozhodnout. Nakonec jsem si vybrala dům (domek bych to nenazývala ani omylem), který je asi na půl cesty mezi centrem města a kanceláří a na první pohled vypadá strašně obrovský a nedobytný, i když vlastního obytného prostoru tam moc není, zato chodeb a schodů požehnaně. Naštěstí jsou zdejší interiéry, podobně jako v mnoha jiných teplých krajinách, vykachlíkované, což značně usnadňuje jejich údržbu, tak to snad s tím úklidem nějak přežiju. Když jsem tam byla na prohlídce, tak mě nijak zvlášť nenadchl, ale když ho paní domácí před mým nástupem uklidila, tak značně prokoukl a vypadá mnohem přívětivěji. Co mě dostalo asi nejvíc, jsou „vstupní dveře“, což je vlastně obrovská kovaná mříž, za kterou se ukrývá ještě něco jako vrata do garáže, to vše zavřeno na několik masivních zámků, které mi vždycky zaberou asi tak deset minut, než správně spáruju klíč-zámek.

 

Reklama

Současný venkovský khmérský domek

Takže největší počáteční úskalí mého pobytu tady je překonáno, pohodlně bydlím a můžu se věnovat práci a prozkoumávání okolí.  Jenže se ukázalo, že práce ještě musí chvíli počkat. Po prvních dnech v kanceláři a seznamování se s kolegy, projekty i místními vesnickými komunitami, přišel první ze série státních svátků, které mě tu čekají. Od 1. do 7. února byl vyhlášen státní smutek za zemřelého krále Sihanouka Norodoma (1922-2012). Ačkoli král zemřel už v říjnu loňského roku, slavnostní kremace se uskutečnila teprve včera, 4. února. Do té doby bylo jeho tělo nabalzamováno a vystaveno v Královském paláci v Phnom Penhu, kde mu přicházeli vzdát hold obyvatelé ze všech koutů Kambodže. Už když jsem přijela do Phnom Penhu, všimla jsem si, že jsou všude po městě rozesety pomníčky s jeho fotografií a spousta lidí nosila smuteční stužku s odznáčkem s jeho tváří. V Battambangu to nebylo tak časté a pomníčky se objevily teprve nyní v době smutku, a to hlavně u státních úřadů, škol a různých institucí. Také na balkóně naší kanceláře se patřičná výzdoba objevila. Král Sihanouk, ačkoli abdikoval ve prospěch svého syna Norodoma Sihamoniho (ten umí mimochodem výborně česky, protože dlouho žil a studoval v Praze) už v roce 2004, je dosud hlavně mezi starší generací velmi uctívaný. Zatímco do Phnom Penhu se měl sjet až milion lidí, v Battambangu byl celý víkend klid a město bylo dost vylidněné. Všechny kanály státní televize dávaly neustále buď přímý přenos z pohřebních ceremonií nebo různé průřezové dokumenty o Sihanoukově životě. Sice jsem původně také zvažovala cestu do Phnom Penhu, pak jsem si ale řekla, že se tomu chaosu radši vyhnu, a protože na 1. února připadlo moje stěhování, ani mi to nepřišlo moc časově kompatibilní. Takže jsem se jen občas podívala na televizi, ale stálo to za to. V pátek bylo Sihanoukovo tělo ve zlatém sarkofágu přepraveno do speciálně zbudovaného krematoria poblíž královského paláce. Průvod šel po širokém nábřeží a svou opulentností a některými alegorickými vozy připomínal vjezd Kleopatry E. Taylorové do Říma. Tento dojem ještě podtrhovala pro nás netradiční bílá barva smutku, do které byla oblečená většina přihlížejících. V pondělí 4. února se pak konal za přítomnosti státníků z celého světa vlastní pohřeb, tedy kremace. Popel zemřelého krále by měl být částečně rozptýlen na soutoku tří řek (Tonle Sap, Mekong a Bassac) a částečně uschován v královském paláci.  Dny smutku pokračují až do 7. února, ale volno skončilo, ulice Battambangu se opět zaplnily lidmi a v úterý jsme zase vyrazili do práce.

Připomínkový pomníček na naší kanceláři

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama