Reklama
 
Blog | Ilona Gajdíková

Inspirace srdcem

Joan Healy patří k zakladatelům malé kambodžské neziskové organizace Krom Akphiwat Phum, která se věnuje rozvoji zemědělských komunit v kambodžské provincii Battambang. Do Kambodže se  poprvé dostala v roce 1992, ale již předtím působila v uprchlických táborech v Thajsku. V zemi zůstala až do roku 2005 a dodnes se sem ráda vrací, naposledy v únoru letošního roku.

 

Sestru Joan Healy (77) jsem poprvé potkala v jedné z battambangských karaoke restaurací na společné večeři se zaměstnanci neziskové organizace Krom Akhpiwat Phum, ve které od ledna pracuji. Ačkoli Joan patří ke katolickému řeholnímu řádu (australská Kongregace sester sv. Josefa od Nejsvětějšího srdce), nenosí žádné řeholní roucho a netrvá ani na oslovení „sestro“, stačí Joan. Ta restaurace byla vybrána záměrně, protože sestra Joan má ráda tanec a hudbu, a tak se jí chtěli bývalí spolupracovníci zavděčit. Že přes hlasitou hudbu nešlo slyšet ani slovo, nikoho očividně netrápilo. Protože mě zajímalo, jaké byly počátky organizace, pro kterou mám šest měsíců pracovat, sešla jsem se s touto energickou, usměvavou a přemýšlivou dámou ještě jednou následující den v kavárně, abychom si mohly v klidu popovídat.

Joan Healy se od svého mládí věnuje sociální práci se sociálně znevýhodněnými dětmi a rodinami v Austrálii a mnoho let strávila v zahraničí, kromě Kambodže také v Jižní Americe a v Pacifiku. V roce 1988 dostala pozvání přednášet o sociální práci v thajském Bangkoku. Poprvé se také podívala do jednoho uprchlického tábora na thajsko-kambodžských hranicích, který se stal dočasným útočištěm pro téměř  200 000 uprchlíků z tehdy občanskou válkou zmítané země. Tito lidé si navíc v sobě nesli nedávnou zkušenost s jedním z nejhrůznějších režimů 2. poloviny 20. století – polpotovských Rudých Khmérů.  „Fascinovalo mě, jak se lidé v táboře sami organizovali a vytvářeli jakési svépomocné skupinky,“ vzpomíná sestra Joan. „Byly to hlavně ženy a šlo o řešení traumat a depresí. Skoro všechny zažily znásilnění a ta traumata byla opravdu silná. Samy pak objevily mluvení a naslouchání jako terapeutickou metodu.“

První zkušenost s kambodžskými uprchlíky na Joan silně zapůsobila a už následujícího roku se do Thajska vrátila a odešla pracovat do jednoho z uprchlických táborů na hranicích. Věnovala se hlavně psychosociální pomoci a spolu s několika mladými lidmi, které zde poznala, stejně jako s novými spolupracovníky – dvěma psychiatrickými sestrami z Belgie a Anglie a jednou sociální pracovnicí z Austrálie – se věnovala zejména problematice domácího násilí a psychických problémů, které byly velmi časté. „Naším Centrem pro léčení duše a srdce prošlo 3000 pacientů měsíčně.“ Malé osazenstvo Centra nestačilo, proto vytvořili kurz pro dobrovolné sociální pracovníky z řad obyvatel tábora, z nichž někteří pokračovali v pomoci svým krajanům i po návratu zpátky do vlasti. Repatriace Kambodžanů po občanské válce začala pod dohledem OSN v roce 1991. V roce 1992 pak přišla do Kambodže i sestra Joan a spolu s některými absolventy kurzu si kladla otázku: Co můžeme udělat tady, v Kambodži? Do země začala kromě pomoci OSN a mezinárodního společenství přicházet i řada velkých mezinárodních neziskových organizací. Jedna australská oslovila sestru Joan s tím, že pomohou financovat některé místní projekty, ale potřebují nějakého místního partnera. Sestra Joan pak s některými z bývalých spolupracovníků založila neziskovou organizaci Krom Akphiwat Phum v Battambangu, hlavním městě stejnojmenné provincie poblíž thajských hranic. „Když jsme diskutovali zaměření organizace, zjistili jsme, že již nemůžeme poskytovat pomoc individuálně, protože těch, co pomoc potřebovali, bylo prostě moc a nás málo. Proto jsme se rozhodli, že se pokusíme stabilizovat celé vesnické komunity. A některé z těch vesnic jsou v programu do dneška. V prvních letech jsme se věnovali ozdravění společnosti, domácímu násilí, problémům s drogami, kriminalitou, lidskými právy, přístupu ke vzdělání a zdravotní péči, ale také podpoře zdrojů obživy. Zdejší oblast je hlavně zemědělská, a tedy hodně závislá na počasí. Celá provincie byla navíc silně zaminovaná.“ Některé z negativních jevů jako domácí násilí či problémy s drogami ze zapojených vesnic už téměř vymizeli, jak mi pověděli současní pracovníci Kromu, z nichž někteří pomáhali sestře Joan organizaci zakládat.

Reklama

Do Kambodže se setra Joan vrátila po několika letech na měsíční návštěvu. Má tu pořád spoustu přátel, kolegů i studentů, a to nejen v Battambangu, ale po celé Kambodži. O situaci v zemi i v Kromu se pořád intenzivně zajímá a sleduje ji, byť na dálku.  Na můj dotaz, jak se změnily za posledních dvacet let zdejší problémy, odpověděla okamžitě: „V současné době je to na prvním místě změna počasí, velká migrace a skupování půdy bohatými lidmi a firmami.“ A pak dodává: „Přestože jsou Kambodžané velmi usměvaví a milí, pořád jsou tam navíc ty jizvy, hluboko na duši. A na ty také nesmíme zapomínat.“

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama